Harry Potter a dávní mágové - Zásadní omyl

„Rone. Tak vstávej,“ zaslechl z dálky Hermionin hlas a sám se tomu musel zasmát.
„Viděla si, jak se ke mně choval? Jako by se mi vysmíval. Jako bych snad ani nebyl jeho kamarád,“ bědoval Ron.
„Měl si mě poslechnou. Mohl si tomu předejít, ale ty ne. Musel sis prostě prosadit svou za každou cenu.“
„Kolikrát ti mám říkat, že jsem to dělal kvůli tobě.“
„Já to vím a cením si toho, ale nemusel si to dělat. Sám Harry ti to nabízel.“
„A pokud bych to udělal tak co? Dělal by si ze mě jenom srandu, že nedokážu dostát ani vlastnímu slovu. Myslel by si, že jsem zbabělec.“
„To si myslím stejně. – A můžeš mi říct proč? – Jenom srabi útočí takhle a nechávají tě žít. – Pokud by tě zabil, tak by to bylo něco jiného, ale i tak to není dvakrát čestný. – A můžeš mi ten rozdíl vysvětlit? – Jednoduše. Představ si, že na někoho použiješ Avadu, když proti němu stojíš čelem, co se mu asi tak stane? – Zabiju ho, pokud se trefím. – Přesně. A co se mu stane, když je k tobě otočený zády? – Dopadne úplně stejně. – Správně. Takže důsledek je úplně stejný. Prostě ten druhý je tuhý, ale když na tebe takhle použije třeba Cruciatus… - Jasně. – Už víš kam tím mířím? – Jo. Prostě si tě může vychutnat. – Přesně.“
„Já si to tedy nemyslím. Protože, jak ti řekl, tak by to pochopil.“
„Je fakt, že to řekl, ale já mu v tomhle moc nevěřím,“ stál si za svým Ron a jejich hlasy se začaly přibližovat, „Jenom si vezmi to, co řekl nakonec.“
„Říkal něco jako to, co řekl nahoře.“
„Přesně a tam říkal, že jako čestný chlap se mu budu muset postavit čelem.“
„Počkej. Takhle to neřekl.“
„Dobře. Možná ne doslova, ale pointa zůstává stejná. Prostě věděl, že se to stane. A když jsem za nim sám přišel a chtěl se s ním utkat, tak jsem to prostě za chvíli nemohl odvolat. Sám před sebou bych se cítil trapně, že se mu nedokážu postavit. A to je jenom student. Nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych se setkal se Smrtijedy.“
„Víš. Mně stačilo vidět, jak se choval k těm Smrtijedům a musím říct, že proti němu neměli sebemenší šanci. Dokonce i tehdy, když na něj použili Cruciatus. Měl si vidět, jak nehnul ani brvou, a dokonce se mi zdálo, že mu ta kletba nic nedělá. Prostě se jenom svezl na kolena a nějak tomu čelil, ale zaboha nevím jak.“
„Takže ty mi chceš říct, že…“
Jeho slova však přerušil zvuk přemístění. Otočili se za tím zvukem, Harry otevřel oči a líně zvedl hlavu. Pomalu k nim kráčely čtyři postavy. Remus Lupin, Alastor Moody, Aberforth Brumbál, kteří byli viditelně vytočení, a Arthur Weasley, který se tvářil jakž takž vyrovnaně.
„Ahoj, tati,“ pozdravil Ron, „pane Brumbále, pane profesore, Reme.“
„Dobrý den,“ vzala to souhrnně Hermiona.
„Kde je Harry?“ optal se bez jakéhokoliv prodlužování Aberforth.
Hermiona ukázala na ono lehátko a všichni se k němu svižným krokem vydali.
„Co vy tady?“ začal Harry, když k němu přišli.
„Tady se budeme ptát my, Pottere,“ vyjel na něj Moody.
„Ale, Alastore, měli bychom nejdřív Harryho vyslechnou a pak si udělat závěr.“
„Jaký pak závěr. Naše největší obavy se naplnily a vy ho chcete ještě obhajovat.“
„Můžete mi vysvětlit, co se tady děje?“ nechápal mladý Potter.
„Asi bychom měli jít dovnitř, tady to není moc dvakrát bezpečné,“ konstatoval Remus a kývnul k Ronovi a Hermioně.
„Máš pravdu, Arthure. Tohle by asi neměly slyšet cizí uši,“ přitakal Aberfoth, „Jestli bys byl, Harry, tak hodný a šel s námi.“
„Co mám jiného dělat,“ povzdychl si mladík, nechal lehátko zmizet a připojil se k ostatním.
Když dorazili do kuchyně, ihned zamířili ke krbu.
První vstoupil Moody, nabral si trochu letaxu a řekl: „Bradavice.“
„My nebudeme tady?“ neodpustil si zbytečnou otázku Harry.
„V Bradavicích to bude lepší,“ oznámil Remus a následoval Moodyho.
Po něm šel Aberforth, Harry a pan Weasley. Když se Harry rozkoukal, zjistil, že je v kabinetu ředitele a současná ředitelka mu ukazuje jedno z vyčarovaných křesel. Ihned vzal místo a čekal, co se bude dít.
„Takže, pane Pottere, byl jste sem odveden…“
„Promiňte, paní ředitelko, že vás přerušuji, ale říkala jste odveden?“
„Ano. Ale neberte to, jako že jste sem byl zatčen a eskortován. Prostě jsme vás sem přivedli, protože s vámi potřebujeme projednat jednu věc.“
„Minervo, myslím, že tohle je úplně zbytečné. Měli jsme mu to sdělit u Artura a byl by od toho pokoj. Nevím, proč toho chlapce musíte stresovat.“
„Děkuji, Aberfothe, ale to je v pořádku,“ konstatoval Harry.
„Takže, Harry,“ začal Remus, „Mohl bys říct ještě jednou to, cos řekl mě?“
„No… Ptal jsem se tě, na jednu věc…“
„K věci, pane Pottere,“ vyjel na něj Alastor.
„Prostě se mi někdy stane, že najednou nevím, co dělám. Mám okno.“
„Tudíž si nepamatuješ nic?“ ujistil se Aberforth.
„Tak nějak. Ale to, co mě děsí je to, že vždycky dělám něco, co bych normálně nedělal.“
„A co například,“ vyzvídala McGonagallová.
„Třeba, že… Počkat. Vždyť vy víte, o co jde. Jinak byste mě sem nevolali. Tak proč vám to mám říkat znova?“ došlo Harrymu.
„My víme jenom to, co nám řekl Remus,“ vysvětlil Artur, „Tak to chceme slyšet od tebe.“
„Myslím si, že to ale už není nutný. Vy víte, o co jde, jinak byste mě sem nebrali,“ nechtěl Harry ustoupit ani o krok.
„Prostě jim to řekni znova. Nezabije tě to snad. Nebo snad jo?“ pokusil se Lupin odlehčit situaci.
„Sámo, že ne. Ale připadá mi to všechno úplně zbytečný.“
„Když má v sobě někdo část Pána zla, tak není zbytečného nic,“ křikl Moody.
Harry na něj chvíli koukal jako na zjevení, ale pak řekl: „Co... cože? Část Voldemorta? To je dobrý vtip. Od něj mám přeci jenom jizvu a schopnost hadího jazyka.“
„To není tak přesné, Harry,“ oznámil Aberforth.
„Není tak přesný? Takže jste mi zase něco zatajovali?“ rozkřičel se mladík.
„Nechovejte se jako malý, Pottere?“ doporučila mu ředitelka.
„My jsme ti nic nezatajovali,“ pronesl Remus, „Dozvěděli jsme se to, když jsi mi to řekl ty.“
„Dobře, tak co to je?“ začal znova Harry klidně.
„Nejdřív nám dopovězte, co jste začal. Nechceme tu dělat ukvapené závěry.“
„Ale, paní ředitelko…“
„Až nám řeknete všechno, tak vám zase řekneme všechno mi. Pochopte, že věc je natolik závažná, že vás nechceme zbytečně děsit.“
Mladý Potter kapitulativně vyhoukl vzduch z plic a pokračoval: „Kde jsem to skončil? Jo tady. Že se mi někdy stává, že za boha nevím, co dělám. Ne, že bych dělal něco a nemohl to ovlivnit, ale já mám prostě okno, stejné jako jsme měli s Ronem po tom zápase… Pardon, zamyslel jsem se,“ dodal rychle, když si všimnul pohledů ostatních, „A pak se dozvím, že jsem někomu vyhrožoval nebo ho chtěl zabít. To je všechno. Teď jste na řadě vy.“
„Jak to myslíte, Pottere?“ vyhrkla ředitelka.
„Tak, že jste mi slíbila, že pokud vám řeknu všechno, tak zase vy řeknete všechno mě. A já čekám.“
„Opravdu to chceš slyšet, Harry?“ strachoval se bratr bývalého ředitele.
„Tady nejde o to, jestli to chci slyšet. Tady jde o to, jestli vy mi to chcete říct. A jelikož by jste mě sem netahali jenom kvůli tomu, abych vám tohle řekl a šel zase pěkně zpátky, tak soudím, že mi to řeknete.“
„Jak chceš, ale nebude se ti to líbit.“
„Vydržel jsem šest setkání s Voldemortem a tohle určitě nebude horší.“
„Dobře. Takže, jak celý svět ví, Voldemort na tebe údajně přenesl jen hadí jazyk a udělal ti jizvu, ale jak jsem už před chvílí nastínil, tak to není celé. Mysleli jsme si to už od chvíle, co jsi byl nalezen ve vašem domě, ale potřebovali jsme nějaký důkaz, který by nám naši domněnku buď vyvrátil, nebo potvrdil. A tu jsi nám sdělil teď.“
„To je sice hezký, ale stále netuším, o co jde.“
„Jde o to, že do tebe přenesl Voldemort ještě něco. Něco čeho jsme se celou tu dobu báli.“
„Ježíši, ale co?“
„Kus sebe. Vložil do tebe kus svojí osobnosti. A to podle nás způsobuje to, že se stává, jak ty říkáš, že máš okno.“
„To je absurdní,“ zamítl hned Harry, „Nemohl do mě vložit kus sebe. Jak by to udělal?“
„Víš, ty jsi jediný, kdo kletbu Avada kedavra přežil. Takže nemáme jedinou zprávu, co se při tom může stát.“
„Počkejte. Pokud tedy na mě Voldy přenesl kus sebe, tak proč se to projevilo až teď?“
„Máme za to, že je to způsobeno Talentem.“
„Co má Telentus resurrectionis společného s tím, že mě ovládá součást někoho jiného?“
„Tím, že jsi posilován svými příbuznými, způsobuje zřejmě to, že je posilována i ta Voldemortova část. Tudíž, čím více bude tvá síla ještě narůstat, tak tím víc se bude zvětšovat i ta druhá část.“
„Takže čím větší budu mít moc, tak tím větší bude i ta část, kterou do mě ta svině dala?“
„Přesně tak.“
„A jde to nějak odstranit?“
„Ne,“ zamítl Aberforth.
„Počkat, co znamená ne. Znamená to, že je to buď moc riskantní a tudíž mi to nechceš říct a nebo to znamená, že to opravdu nejde?“
„Existuje jeden způsob, ale je to černá magie a pokud vím, tak ho nikdo neovládá.“
„A ten je?“ zajímal se Harry.
„Museli bychom tě uvést do takového stavu, že bys byl na hranici mezi životem a smrtí. A na takové hranici by jsi se musel utkat s tou Voldemortovo částí. Ale tohle musí být vykonáno někým, kdo to opravdu ovládá. Může k tomu totiž dojít, že tu hranici překročíš a již nebude cesty zpět. Pak by jsi uvolnil celé své tělo pro to, co do tebe Voldemort vložil.“
„Znáš někoho takového?“
„Ne.“
„Podle legend existovala jen jedna bytost, která toto ovládala, ale ta zemřela před asi pěti sty lety.“
„Když ale existoval jeden, může existovat i někdo další,“ oznámil Harry s nadějí v hlase.
„Všechno je možné, ale tohle je nepravděpodobné. Říkalo se, že ta osoba byla černá magie v lidské podobě. Dokázala pohledem zabít kohokoliv. I ty nejmocnější kouzelníky a dokonce i mágy, ale nikdy se neujala vlády nad světem, i když na to měla schopnosti. Žila prý někde v Evropě, ale nikde se neuvádí přesné místo.“
„Dobře, takže to shrňme. Existuje nějaký způsob, jak ze mě dostat ven to Voldyho svinstvo nebo ne?“
„Ne. My o něm nevíme,“ zakončil Voldemort.
„Když teď tedy Potter ví, jak se věci mají, můžeme přistoupit k tomu, jak zajistíme to, aby nám nepovraždil třeba půl Řádu?“ vložil se do toho netrpělivě Moddy.
„Alastore, ty ho chceš trestat za to, že se stal obětí?“ nevěřil svým uším Remus.
„Já jsem o žádném trestání nemluvil. Měl jsem na mysli obnovení jeho hlídek a podobně. Já jsem totiž nebyl zastáncem jejich zrušení.“
„Pánové, uklidněte se,“ zpražila je McGonagallová, „Co myslíš ty, Aberforthe?“
„Nech mě si nejdřív něco ověřit. Když se ti stává to, že máš, jak říkáš, okno, Harry, je to náhlé nebo předtím cítíš nějakou bolest nebo tak?“
„Ježíš, já teď nevím. Je to opravdu tak důležitý?“
„Zkus si vzpomenou a ano. Je to velmi důležité,“ ujistil ho Aberforth.
„Dobře,“ připustil Harry a ponořil se do svých vzpomínek, „Cítil jsem něco… něco jako táhlou bolest ve spáncích… která se postupně rozšiřovala do celého těla, ale to může být cokoliv. Poslední dobou mě hlava bolí docela často.“
„To je dobré znamení.“
„Co? Že mě bolí hlava? Co je na tom za dobrý znamení?“
„Ale ne ta bolest hlavy, ale ty příznaky?“
„Příznaky?“
„Ta bolest ve spáncích.“
„Aha, tak to je super,“ řekl sarkasticky Harry.
„Mohl bys mi to nějak vysvětlit, Aberforthe?“ neměla ani páru McGonagallová.
„Mám za to, že tohle je to samé, jako nitrozpyt. Nepřebírá to kontrolu okamžitě. Harryho přirozená imunita to nedovoluje. Proto to tedy zkouší jinak. A pokud Harry umí nitrobranu, tak myslím, že máme vyhráno.“
„Takže, ty myslíš, že pokud zapojím nitrobranu, tak to bude v pohodě?“
„Mělo by, ale nejsem si tím úplně jistý.“
„Tak to zkusme,“ rozhodl Harry.
„To myslím, že by nebyl dobrý nápad. Pokud jsem slyšel dobře, tak tvoje hodiny s profesorem Snapem nedopadly moc šťastně,“ namítal Aberforth.
„Musím vědět, na čem jsem,“ bránil svůj nápad mladík.
„Tak dobře, ale musím tě upozornit, že můj nitrozpyt je stejně dobrý jako nitrobrana.“
„To je skvělý,“ zaironizoval Harry, „Ale jak můžu vědět, jaký máš nitrozpyt, když o tvojí nitrobraně nevím z hola nic.“
„Albus se ti o tom nezmiňoval?“
„Ne. Vlastně jsem se o tobě bavili jen párkrát a to ještě tak nějak okrajově.“
„Myslím, že nejlepší bude praxe,“ zakončil debatu na teoretické úrovni Aberforth, „Dobře, tak až řeknu tři, měj nitrobranu v pohotovosti.“
„Dobře.“
„Jedna, dvě, tři.“
Harry však uzavřel mysl okamžitě, jak začal Aberforth počítat, a tak náhlý nápor zvládl bez sebemenších potíží. Nepustil jej ani k branám své mysli. Jakmile vycítil nějaký pokus o proniknutí, zničil jej dřív, než se Aberfoth mohl o něco pokusit. Takhle se přetahovali možná dvě minuty, než útočník odpadl.
„Jak tak koukám,“ vydýchával nepovedený pokus Aberforth, „Tak Snape byl dobrý učitel.“
„Snape nebyl dobrý učitel. Vlastně nebyl ani učitel. Jemu šlo o to, aby mě mohl co nejvíc buzerovat a to se mu dařilo na výbornou.“
„A kdo tě ji tedy naučil?“
„Talentus.“
„Aha, že mě to nenapadlo hned.“
„A co z toho vyplívá?“ dožadovala se McGonagallová odpovědi na otázku bezpečnosti.
„Vyplívá z toho to, že žádná opatření nebudou třeba.“
„Já si to ale nemyslím,“ ozval se starý kozák Moody.
„A co bys tedy udělal, ty?“ vyzvídal Remus.
„Rozhodně bych obnovil stráže.“
„Na tom jsme se už usnesli, že je to zbytečné. Dál?“
„Pak bych na něj použil nějaká kouzla posilující mysl.“
„To je zbytečné. Dál?“
„No a pak bych ho dal pod úplný dohled.“
„Cože?“ ozval se Harry,
„Něco se vám na tom, pane Pottere, nelíbí?“
„Všechno. Stráže jsou na nic, poradím si sám. Kouzla na posílení mysli nejsou potřeba, protože moje nitrobrana je na docela dobré úrovni. A jak vás vůbec mohlo napadnout, chtít mi vzít soukromí? Nestačí, že jste mi ho vzali v Ústředí? Musíte mi ho brát i nyní?“
„Tak já vám na to něco řeknu, Pottere. Vím, že jste dobrý kouzelník, ale proti přesile Smrtijedů by jste byl asi bezmocný. Vaši nitrobranu soudit nechci. Tu ať posoudí někdo jiný, ale podle mě bude potřebovat opravdovou zkoušku, jako třeba útok Pána zla, a co se vašeho soukromí týče, tak pokud vám ho mám vzít úplně, abych zajistil vaší bezpečnost, tak to bez mrknutí oka udělám.“
„Dobře, tak teď poslouchejte vy mě. V přesile byli Smrtijedi už mockrát a ještě tu pořád jsem a pokud máte něco proti tomu, že moje mysl potřebuje opravdovou zkoušku, tak vám řeknu, že už jí není třeba.“
„Jak to myslíš, že jí není třeba,“ nadhodil Remus, „Ty takovou zkoušku budeš potřebovat.“
„Nebudu, protože se mi jí už dostalo.“
„Cože? Voldemort na tebe zkoušel nitrozpyt?“
„Jo a celkem bez úspěchu.“
„Co znamená celkem bez úspěchu?“
„Že si ani neštrejchnul.“
„Vidíš, Alastore,“ oznámil s úsměvem Aberforth, „Myslím, že žádné opatření nebude třeba.“
Moody hodil na Harryho zhnusený pohled a pak řekl: „Já na vás budu dávat pozor, Pottere. Kdykoliv a kdekoliv. A pokud by nad vámi Temný pán přebíral kontrolu, tak si buďte jist, že se postarám o to, abyste nikomu neublížil.“
S těmito slovy se odebral ke krbu a zmizel v záplavě zelených plamenů.
„Ten mě nemá moc v lásce, co?“ neodpustil si Harry.
„Víš,“ ujal se slova Lupin, „Je to sice jeden z našich nejlepších členů, ale jinak je ze staré školy. A tím, že si celému Řádu, jak ty říkáš, otevřel oči, k tobě pojal dost velkou nedůvěru. Po tomhle zjištění bude ale ještě nepříjemnější.“
„Poradil jsem si s Voldemortem, tak pro mě jeden vysloužilý bystrozor nebude problém,“ konstatoval mladý Potter.
„Tys mě asi dobře nepochopil. My ho nechceme ztratit jenom kvůli tomu, že ty neudržíš nervy na uzdě.“
„Já jsem taky neřekl, že mu něco udělám nebo dokonce zabiju.“
„Ale vyznělo to tak.“
„Měl jsem tím na mysli, že když jsem přežil šest střetů s Voldemortem, tak mě nějaký prudil nerozháže.“
„Když myslíš.“
„Ale, Harry. Pamatuj, že musíš mí nitrobranu pořád v pohotovosti. Pokud by si cítil ony příznaky, tak musíš vynaložit všechnu sílu na to, aby jsi tomu odolal,“ obrátil rozhovor jiným směrem Aberforth.
„Teď, když vím, jak na to, tak by to neměl být problém. A teď, jestli mě omluvíte, bych se vrátil.“
„Počkejte, pane Pottere, chtěla bych s vámi vyřešit ještě jednu věc,“ zastavila ho ředitelka.
„Ano?“
„Chci s vámi vyřešit otázku vašeho návratu do školy.“
„Aha…“
„Bylo mi sděleno, že se vrátit nechcete.“
„Ano a za tím si stojím.“
„Mohla bych ale vědět proč?“
„Paní ředitelko, já mám ještě nějaké věci, které potřebuji zařídit a myslím si, že kdybych to kombinoval se školou, tak bych je musel vypustit a to jak vy, tak já a ostatní nechceme.“
„Jestli máte na mysli, hledání horcruxů tak o to se stará Řád.“
„Cože? Vy jste takovou věc dala na vědomí Řádu? To se mi snad jenom zdá?“
„Pane Pottere, ti lidé jsou daleko více disciplinovaní a mají daleko více zkušeností než vy. Komu jinému jsem to měla nařídit.“
„Mně.“
„Vám?“
„Ano, mně. Protože, pokud si dobře pamatuji, tak jsem to byl já, kdo vám milostivě sdělil, že nějaké horcruxy existují a kde je ukryt jeden z nich.“
„To bylo sice od vás šlechetné, ale s takovou věcí jste měl přijít ihned, jak jste se to dozvěděl a ne čekat půl prázdnin, než jste se s tím uráčil vystoupit.“
„A jak jsem to asi měl říct, když jsem slíbil Albusovi, že to nikomu neřeknu a to ani vám. A navíc, já sem vám to neřekl. Sdělila vám to Fleur a pokud bych si měl znovu vybrat, tak by se to nedozvěděla ani ona. Je pravda, že jsem se domníval, že jí budu potřebovat na zaměření přemístění, ale to byla chyba. Když jsem jim pak šel pomoct, tak jsem se tam přemístil zcela sám.“
„To má být výčitka?“ zamračila se ředitelka.
„Ne. Jenom vám připomínám, že jsem to držel v tajnosti z dobrého důvodu a ne proto, aby se o tom za pár dní dozvěděl celý Řád.“
„Vy snad nevěříte jeho členům?“
„To jsem nikdy neřekl. Já Řádu důvěřuji, ale všichni víme, jak to dopadlo se Snapem.“
„Já s vámi opravdu nehodlám diskutovat na téma, jestli jsem se rozhodla dobře nebo ne. Prostě to berte jako fakt, s kterým těžko něco uděláte.“
„Ale já si myslím, že udělám,“ oznámil Harry hrdě a už se chystal k odchodu.
„A mohl byste mohl sdělit co? Pokud budete ve škole, tak budete mít starostí víc než dost a pokud do školy nenastoupíte, tak budete pod neustálým dohledem,“ zastavila ho opět McGonagallová.
„A to jako nebude mít Řád nic jiného na práci, než se permanentně starat o jednoho studentíčka, který se vzepřel vedení a chce si prosadit svou?“
„Hlavní náplní Řádu, bude hledání horcruxů, ale vždycky se najde někdo, kdo na vás bude dohlížet.“
„Tím chcete říct, že kamkoliv půjdu, tak budu mít za zády někoho velice nenápadného?“
„To ne. Budeme pouze na vás dohlížet.“
„Tak to je skvělý. Budu mít jednoduše řečeno domácí vězení a mám s tím být spokojený. Tak na to zapomeňte,“ zakončil Harry, přišel ke krbu a odletaxoval se do Doupěte.
„Neměla jsi mu to říkat, Minervo,“ ozval se Lupin.
„Reme, to jsem ho radši měla nechat, aby na to přišel sám? Dokážeš si představit, jak by potom zuřil?“
„Vždyť se to nemusel vůbec dozvědět. Mohl by nám věřit, že všechny ty, jak řekl Alastor, stráže byly odvolány. Spolupracoval by s námi a ani by o tom nemusel vědět.“
„Já s Minervou naopak souhlasím,“ zapojil se Aberforth, „Jak myslíš, že by reagoval, až by se to dozvěděl?“
„Zrovna ne moc dvakrát dobře,“ připustil Lupin.
„A to můžeš jenom doufat, že by na to přišel za normálních okolností.“
„Za normálních okolností?“
„Ano. Třeba, kdyby ten, kdo by na něj dohlížel, se nějak podřekl nebo udělal něco, co by na něj přivedlo pozornost.“
„Já si myslím, že by to u slov neskončilo.“
„Správně, já taky. A teď si představ, kdyby se to samé stalo na nějaké té jeho výpravě. Ne, že by to skončilo u kouzel, ale mohl by tím ohrozit celou misi a i jejich životy.“
Na tohle neměl Remus, co říct. Bylo to tak zřejmé a logické, že tomu nešlo odporovat.
Když Harry vystoupil z krbu hned vyběhl do svého pokoje, lépe řečeno do pokoje Ginny. Ještě než vzal za kliku, uslyšel hádku zpoza dveří.
„Ronalde, ale ty sis to zasloužil.“
„Sakra, jak tohle vůbec můžeš říct. Ty snad nechceš pochopit, proč jsem to udělal?“
„Tímhle argumentuješ pořád.“
„Protože je to pravda.“
„Je to ale jenom tvoje chyba, že si takhle skončil.“
„Cože? Moje chyba?“
„A koho jiného? Dával ti na výběr a ty sis vybral takovou možnost, u které ti muselo být předem jasné, že to nezvládneš.“
„Jestli říkáš výběr tomu, že buď se s ním utkám a nebo si o mě bude myslet, že jsem srab, tak v tom případě jsem měl na výběr. Ale ty musíš pochopit, že než aby si myslel, že tě nemiluji natolik, že bych se o tebe nebil, tak jsem si radši nechal nakopat zadek.“
To už Harry vzal za kliku a doslova vpadl do pokoje. Naskytl se mu dosti komický pohled. Ron s Hermionou seděli na jedné posteli, možná deset centimetrů od sebe, ale intenzita jejich hlasu podle toho rozhodně nevypadala. Ginny seděla na druhé pelesti a neměla daleko k výbuchu smíchu. Nově příchozí si je změřil nechápajícím výraze, vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře.
„Doufám, že vás moc neruším.“
„V pohodě,“ řekla Ginny a pohybem ruky ho pozvala k sobě, „Jenom se tady řeší takový malý problém.“
„Ale my tu neřešíme žádný problém,“ křikl vytočený Ron.
„Dobře. Tak si tu jenom sednu a budu poslouchat, jak se „nehádáte“,“ začal se bavit situací Harry, „Tak, kde jste to přestali? Nenechte se rušit. Dělejte, jako bych tu nebyl.“
„To půjde ale dost těžko,“ poznamenal Ron.
„Ale proč by to nešlo?“ dělal blbého černovlasý mladík.
„Protože to nejde,“ zvýšil hlas zrzek.
„Ale to je blbost. Všechno jde, když se chce. Jedině, že vy byste nechtěli,“ zauvažoval Harry.
„Skvělý odhad.“
„Nech toho, Ronalde,“ okřikla ho Hermiona, „Řešili jsme tu ten váš souboj.“
„Aha. A je něco, co bych vám na tom mohl vysvětlit. Tedy, jestli jste to nepochopili,“ rýpal mladý Potter.
„Vtipný,“ usmála se na něj nuceně Hermiona.
„Já to ale myslel vážně,“ bránil se Harry.
„Víš co, necháme toho. Tohle nemá cenu.“
„Když myslíš.“
„Ale chtěla jsem se tě zeptat na jednu věc.“
„No prosím, jsem jedno velký ucho.“
„Vážně?“ zapojila se Ginny, „V tom případě si opravdu pěkný ucho.“
„Já vím a na tom si zakládám,“ oznámil Harry s úsměvem.
„No tak jste si to vyříkali,“ okřikla je Hermiona a když se ztišili, tak pokračovala, „A teď bys mi to mohl vysvětlit.“
„Tak jeď.“
„Proč si Rona tak ukrutně znemožnil?“
„Počkat, vy jste opravdu měli souboj?“ vyzvídala Ginny, „Mně to tu totiž nikdo nechtěl říct. Spíš mě tu nikdo neposlouchal.“
„No, dalo by se to taky tak nazvat,“ připustil Chlapec, který přežil.
„A proč, pane bože?“
„Já jsem šel vysvětlit Hermioně, proč jsem jí řekl to, co jsem jí řekl, a Rona to trošku naštvalo.“
„Hele, mě to nenaštvalo, ale když jsem se jí zeptal jestli si jí něco udělal, tak řekla, že jo. No a potom mi trochu ruply nervy.“
„Protože si mě nenechal domluvit. Kdyby si hned nezačal vytahovat hůlku, tak bys věděl pravdu,“ připomněla Hermiona.
„Kdybys mi ale řekla něco jiného, tak by nebyl sebemenší problém.“
„Slyšíš to?“ pošeptal Harry Ginny, „Hádají se jako staří manželé.“
„Vidíš a já hledala ten správný výraz.“
„Co si to tam vy dva šeptáte?“ obořil se na ně Ron.
„My? Nic?“ zalhala Ginny.
„Tak jak to, že to vaše nic je slyšet?“
„No dobře. Harry říkal, že se hádáte jako staří manželé.“
„Cože? My dva? To nemyslíš vážně?“ ohradila se Hermiona.
„Naprosto,“ přiznal bez mučení Harry.
„No… Možná, ale tím jsme odbočili.“
„My jsme ale nikam neodbočovali. Začali jste odbočovat vy, jak jste se začali hádat.“
„My jsme se ale hádali k věci.“
„Jó, promiň,“ řekl mladý Potter sarkasticky.
„Nech toho a radši mi řekni, proč si to udělal?“
„A proč se mě nezeptá Ron sám? Ty si snad jeho tisková mluvčí?“
Hermiona chvíli otevírala a zavírala pusu naprázdno, než našla nějakou výmluvu: „No… Dohodli jsme se totiž, že se tě zeptám já.“
„Proč jste se ale tak dohodli? To Ron snad nemá pusu nebo neumí mluvit?“ nedával jí pokoj Harry.
„Protože jsme se tak domluvili. Musíš to teď řešit?“
„Nemusím, ale jenom jsem chtěl zjistit, jakou pěknou výmluvu si našla.“
„To ale není výmluva,“ nenechala se Hermiona.
„Jasně že není,“ poznamenal ironicky Harry.
„Tak mi už konečně odpovíš?“ utrhla se na něj dívka.
„Ale já jsem neudělal nic špatného.“
„Ne? A proč si ho tedy neporazil normálně?“
„Počkej. Teď mi něco nesedí. Vysvětli mi, jak jsem ho tedy porazil.“
„Zákeřně. Úplně si ho znemožnil.“
„Pokud říkáš zákeřnému to, že jsem ho porazil dvěma kouzly, tak asi jo.“
„Ale ty víš, jak to myslím.“
„Ne. Vysvětli mi to.“
„Řekni mi, proč hraješ blbého, když jím nejsi?“
„Dobrá otázka,“ konstatoval Harry.
„Tak pokud to tedy nechápeš, tak já ti to tedy vysvětlím. Proč si ho nechal vystřílet celý jeho arzenál a až pak si ho porazil, když si to mohl udělat hned?“
„Přeci aby byla větší sranda.“
„Tomu ty říkáš sranda? Když jeden se snaží o souboj a druhý si tam jenom stojí a hýbe s hůlkou a kouzla mizí?“
„Jo. Ale hlavně proto, že to byl on, kdo mě napadl zezadu. Proto jsem se k němu tak choval.“
„Tím chceš říct, že pokud by za tebou přišel hned a chtěl si to vyřídit normálně, tak bys ho nechal hned?“
„Asi jo. Vzpomeň si, žes mu ale říkala, aby to nedělal. A on? Chtěl si to zkusit a já jsem mu to umožnil. Nevidím v tom žádný problém.“
„Víš, proti tobě se ale špatně bojuje.“
„To už ale není můj problém. Já svoje schopnosti využít dokážu. On ne.“
„Co si myslel tím, že on ne?“
„To že pokud by využíval všechno, co mu bylo darováno, tak by mi snad mohl být i rovnocenný protivník.“
Na to Hermiona koukala jenom s otevřenou pusou. Zjevně ji „porazilo“ to, že pro Harryho mohl být Ron rovnocenným soupeřem, kdyby chtěl. Proč tedy nechtěl?
„Tak jestli mě teď omluvíte, potřebuji si na chvíli půjčit Ginny,“ oznámil Harry a vytáhl zrzku z pokoje.
„Tak co potřebuješ?“
„Nic. Je snad něco špatného na tom, že chci být s tebou?“ zeptal se Chlapec, který přežil a začal ji líbat.
„No… jasně, že na tom ni… nic není, ale proč tak náh… náhle?“ vysoukala ze sebe Ginny mezi polibky.
„V tom případě jdeme ven,“ vybalil na ní po docela brutálním odtrhnutí.
„A co tam? Nechceš radši k Ronovi?“
„Nic proti němu nemám, ale na to, co chci udělat, by nebyl jeho pokoj moc vhodný.“
„A na co že vlastně není vhodný?“ neodpustila si Ginny.
„To uvidíš,“ napnul ji Harry, chytil za ruku a nechal své kroky uhánět přes kuchyň na zahradu.
Když tam dorazili, rozhlédl se Harry po okolí a pak řekl: „Nikdo tu není, to je jedině dobře.“
„Tak na co čekáš,“ vyzvala ho Ginny.
„Co děláš?“ změřil si ji Harry nechápajícím výrazem, když ze sebe velice elegantně začala svlékat oblečení.
„Napadlo mě, že bys možná chtěl trochu rozptýlit.“
„To je sice pravda,“ uznal mladík, „Ale teď na to není ta vhodná doba.“
„Proč? Ty mě snad nechceš?“ vyjela na něj na oko zrzka.
„Ale to víš, že chci, ale těžko to půjde, když z okna kouká Ron a Hermiona.“
A skutečně. Oba jmenovaní stáli opravdu u okna, ale jejich činnost se ani zdaleka nedala nazvat tím, že by je snad pozorovali, poněvadž měli oči jen jeden pro druhého.
„Aha… To trochu mění situaci,“ konstatovala Ginny a rychle na sebe naházela vše, co ze sebe sundala, „Tak proč si mě sem vytáhl?“
„Ty vole, nech být Rona s Hermionou, a vezmi si jí. – To snad nemůžeš myslet vážně? Tady? Na zahradě před jejich barákem? Dokážeš si představit, co by bylo z bordel, kdyby nás někdo přistihl, jak si to tu rozdáváme? – A v tom je přeci ten adrenalin. – Tomu ty říkáš adrenalin? – A čemu jinému? Pěkně v teple, na pohovce u krbu, to umí každý. Ale takhle, když vás může kdykoliv někdo přistihnout, to je to pravý vzrůšo. – ??? – Jak to, že nic neříkáš? Že by to našeho Chlapce, který přežil, začalo zajímat? – Neříkám, že mě ta představa nechala chladným, ale teď ne. – A kdy asi jindy, ty chytrej? – Jelikož jsme si řekli, že to musí zůstat mezi námi co nejdéle, tak teď určitě ne. Dokážeš si představit Rona, kdyby viděl, jak mu tu klátím ségru a ani by netušil, že spolu chodíme? Ten by byl ale pěkně naštvaný. – To by byl, ale za tu srandu by to stálo. – Dobře, ale teď ne. – A kdy tedy? – To ti nepovím, ale někdy určitě. – Ok. To si budu pamatovat. A připomenu to, neměj strach.“
Harry chvíli využíval ticha k lehkému zamyšlení, než začal: „No, protože se do Bradavic vracet nebudu, tak bych ti chtěl předat aspoň něco z toho, co jsem se, nazvěme to třeba tak, že jsem se to naučil.“
„Ale vždyť je zbytečný, aby ses potácel za těma horcruxama sám. Víš přeci, že my ti v tom budeme pomáhat,“ zkoušela ho přemluvit Ginny.
„Já vím, ale jelikož vy budete ve škole, tak to půjde dost těžko.“
„Tak prostě do školy nepůjdeme.“
„Tak na to zapomeň,“ zamítl jednoznačně Harry, „ Ty se tam vrátíš určitě, protože nechci, abys mi při nějaký misi umřela v náručí. A co se týče Rona s Hermionou. Pokud budou mít taky takový inteligentní nápad, tak jim to nějak vymluvím.“
„To by mě tedy zajímalo jak.“
„Nech se překvapit. Ale to jsme se dostali někam jinam. Říkal jsem, že tě budu chtít naučit něco z toho, co umím,“ oznámil černovlasý mladík, „Máš doufáš u sebe hůlku.“
„Jasně. Nosím ji pořád s sebou. Stejně jako ty.“
„Dobře, tak si jí připrav. Pokud ovšem neovládáš kouzlení bez hůlky. Tím bys mě vážně dostala.“
„Zatím ne.“
„Počkej, počkej, jak mám rozumět tomu zatím?“
„ Normálně. Zatím.“
„Z toho vyplívá, že už na tom pracuješ.“
„Jo, snažím se.“
„A můžeš mi vysvětlit jak, když ještě nemůžeš mimo školu kouzlit?“
„No víš… já… jsem se to učila ještě ve škole. O volných chvílích a po večerech, jsem si našla volnou učebnu a zkoušela neverbální kouzlení a bez hůlky.“
„A s jakým výsledkem?“ zářil nedočkavostí Harry.
„Nic moc.“
„Takže se ti to už povedlo?“
„Jak si na to proboha přišel? Neříkám, že to byli jenom neúspěchy. Párkrát se mi povedlo něco neverbálně vznést do vzduchu, ale to je tak všechno.“
„Aha… Takže v tom případě si připrav hůlku,“ vyzval ji Harry.
„A co přesně mě budeš učit?“
„Tys mě neviděla bojovat, viď?“
„Párkrát jo. Na ministerstvu, v Brumbálově armádě, pak při pár setkáni s Malfoyem, možná i…“
„Dobře, ale to bylo dřív. Já jsem myslel teď.“
„No chvíli na Ústředí, ale neměla jsem na to dost času. Musela jsem se taky bránit.“
„Já vím a šlo ti to docela v dobře. Dokud tam nepřišel ten poslední.“
„Chceš se mi vysmívat?“ zeptala ho Ginny.
„Nechci. Jenom konstatuju.“
„To je dobře.“
„Nechci se s tebou hádat, proto radši přeskočíme na to naše cvičení, co ty na to?“
„Jestli to bude zajímavější než to, co jsem ti nabízela, tak jo.“
„Slibuji ti , že bude.“
„Tak na to jsem zvědavá.“
„Začneme mým asi nejoblíbenějším štítem. Já měl tu výhodu, že jsem se ho nemusel tak zdlouhavě učit, jako teď budeš muset ty.“
„Počkej. Pokud se ho naučím jednou, tak ho už snad budu umět, ne?“
„To budeš, ale nebude fungovat naplno.“
Ginny na to kývla hlavou a obrátila zrak k oknu, kde pořád stáli v objetí Ron a Hermiona.
„Děje se něco,“ zeptal se trochu neklidně Harry.
„Nic. Já jenom… Neměl by si do našeho malého výukového programu začlenit i ty dva?“
„Koho?“ nechápal mladík.
„Přeci náš zamilovaný páreček,“ ukázala směrem k oknu.
„Proč ne. Jenom nevím, jak na to bude reagovat Ron?“
„Jak by reagoval? Bude rád. Zvlášť po tom, cos mu řekl to, že plně nevyužívá svoje schopnosti.“
„Tak tu počkej,“ zakončil Harry a vystřelil do domu.
Ihned zamířil po schodech nahoru a bez klepání vtrhl do Ronova pokoje.
„Neruším vás doufám mládeži?“
„Nerušíš, ale nemyslím, že bys šel vhod,“ oznámila Hermiona.
„Tak to je dobře,“ konstatoval Harry, „V tom případě vzít hůlky a naklusat na zahradu.“
„Ale proč?“ divil se Ron.
„Proč asi? Chci si zahrát šachy, ne?“
„Hele jenom jsem se ptal.“
„To jo, ale blbě,“ oznámil Harry, „A teď ven, všechno vám vysvětlím až tam.“
Oba se tedy zvedli, protáhli se kolem Harryho, ruku v ruce sešli po schodech a venku se přidali k Ginny.
„Tak třído, jelikož jsme tu všichni, tak můžeme začít,“ začal Harry, jakmile přišel k trojici.
„Co blbneš?“ nechápal Ron.
„Rozhodl jsem se, že vás tak trochu připravím na vaši přítomnost v Bradavicích.“
„Ale my tam bez tebe nepůjdeme,“ připomněla se Hermiona.
„Tak to půjdete,“ řekl stroze Chlapec, který přežil.
„My zůstaneme s tebou,“ oponoval Ron.
„Ale já nechci, abyste se mnou někam chodili. Ginny jsem ten její nápad vyvrátil a u vás nehodlám udělat nic jiného.“
„Tak to nám budeš muset říct hodně dobrý argumenty, abys nás přesvědčil.“
„Myslím, že u tebe to nebude potřeba. Tobě to nařídí paní Weasleyová. A co se týče Hermiony, tak ta je myslím tak inteligentní, že pochopí význam školy.“
„Já její význam chápu, ale ty evidentně ne,“ ohradila se jmenovaná.
„Tak to by mě zajímalo proč?“
„Protože pokud se tam nevrátíš, tak nebudeš mít OVCE a nebudeš se moct stát bystrozorem.“
„Jak jsem už jednou řek, tak pokud všechno dopadne, tak jak má, tak si ji dodělám až bude po všem. A pokud ne, tak jí už nebudu potřebovat.“
„Takhle bys neměl mluvit.“
„Proč ne? Jsem jenom realista. Mám to padesát na padesát. Buď zabiju Voldemort nebo on mě. Jiná možnost není.“
„To je sice hezký, že si kvůli tomu nic neděláš, ale škola je taky důležitá. V sedmém ročníku se učí ty nejsložitější štíty a ty by ti v boji s Voldemortem mohly hodně pomoct.“
„A učí se tam nějaký, který dokáže zastavit Avadu?“
„Pokud víš, tak tu nedokáže zastavit nic. Ale je jich tam…“
„To mi stačí. Takže je ten ročník vlastně na nic.“
„To není pravda. Kromě štítů se tam učí i mnoho útočných kouzel a ty by ti tak hodně pomohly.“
„Dobře, tak zakončíme tuhle debatu tím, že vy se tam prostě vrátíte a já ne. Tečka.“
„Ale mi půjdeme s tebou, Harry. Řekli jsme ti to už minulý rok,“ neustoupil ani o píď ve svých názorech Ron.
„Tak proč jste na Ústředí říkali, že se do školy budete vracet?“
„Protože jsme mysleli, že tys změnil názor a taky tam půjdeš.“
„Tak to si na velkým omylu. Já jsem to řekl jasně a pokud se nestane něco neočekávaného, tak se na tom nebude nic měnit. Ale teď, proč jsme tady. Chci vás naučit pár kouzel, který by se vám mohli hodit jak ve škole, tak v boj proti Smrtijedům.“
„Tím, chceš říct, že by jsme si se Smrtijedy neporadili?“ vyjela na něj Hermoina.
„Neřekl jsem, že by jste si neporadili, ale že by se vám to mohlo hodit. A jestli chceš vést sáhodlouhou debatu na tohle téma, tak ano. Pokud by jich na vás bylo víc, tak by jste si neporadili.“
„Jak to můžeš říct?“
„Jednoduše. Viděl jsem tvojí reakci, když na tebe použili Cruciatus. A v tu chvíli si s tebou mohli dělat, co chtěli.“
„Cože? To na tebe použili Cruciatus?“ strachoval se Ron.
„Jo. Dvakrát.“
„A proč si mi to neřekla?“
„Nechtěla jsem tě zbytečně znepokojovat, když už je to za mnou.“
„To je sice pravda, ale měl jsem to vědět.“
„Tak mládeži, můžeme pokračovat?“ přerušil jejich rozhovor Harry, „To, co vás chci naučit, je jeden z mých nejoblíbenějších štítů. Jsem si jistý, že ten by tě, Hermiono, nenaučili ani v sedmým ročníku. Teď bych po vás chtěl, abyste na mě sesílali jakýkoliv kouzla.“
„Proč?“ ozvala se Ginny.
„Chci vám ten štít ukázat v akci.“
„A to jako máme po jednom nebo jak to myslíš?“
„Klidně všichni najednou.“
„To ale nemůžeš zvládnout,“ řekla Hermiona.
„Neřeš, co můžu a nemůžu zvládnout a prostě udělej to, o co jsem tě žádal, prosím tě.“
Ron, Hermiona a Ginny tedy Harryho obstoupili tak, že kolem něj tvořili trojúhelník namířili na něj hůlkami a vyčkávali.
„Tak dělejte,“ vyzval je Harry.
„Impedimenta.“
„Expelliarmus.“
„Petrificatus totalus.“
A z každého rohu se k Harrymu hnalo jedno kouzlo.Ten však čekal, až budou opravdu blízko a na poslední chvíli lehce pohnul hůlkou. Štít se rozvinul do maximální velikosti právě ve chvíli, kdy kouzla do něj narazila a splynula s ním. Hermiona sklonila hůlku a koukala na něj nevěřícně, za to Ron a Ginny na něj koukali z bradou někde u kolen.
„Co to bylo?“ zeptala se Hermiona, která se jako obvykle vzpamatovala první.
„To bylo to, co vás chci naučit.“
„Nikdy jsem nic podobného neviděla.“
„Pokud vím, tak tohle je jediný permanentní štít.“
„Permanentní štít?“
„Jo. Zkus to znovu.“
Hermiona se nenechala dlouho pobízet a hned na Harryho vyslala odzbrojovací kouzlo. To však skončilo stejně, jako ta předchozí.
„Takže, permanentní štíty mají výhodu v tom, že je vytvoříš jednou a vydrží do doby, než se, dalo by říct, přetíží. Než prostě už víc kouzel vstřebat nedokážou.“
„A tohle je přesně co?“
„Jak jsem už jednou řekl, tenhle je můj nejoblíbenější. Formule je Parmula a jeho výhodou není jenom, jak už jsem řekl, to, že je permanentní, ale taky způsob vytváření.“
„A v čem se liší třeba od Protega,“ hořel nedočkavostí Ron.
„U Protega a podobných štítů, se kouzlo samo o sobě vytváří z hůlky. Tenhle ne. Vytváří se z těla sesilatele. Postupně se kolem něj rozvíjí. Tudíž je prakticky nemožný, aby kouzlo nepohltil. To je asi tak všechno, co jsem vám k němu chtěl říct.“
„A něco, jako pohyb hůlkou?“ zjišťovala Hermiona.
„To mi taky vrtalo hlavou, ale u tohohle nic takového neexistuje. Nemusíš dělat žádný krouživý pohyby nebo tak. Prostě řekneš formuli a štít se vytvoří.“
„To se mi nějak nezdá. U každého kouzla musí být nějaký pohyb.“
„Tak si to zkus. Buď to půjde nebo ne.“
„Tak jak chceš. A jak si to vlastně říkal.“
„Parmula,“ zopakoval Harry.
Hermiona tedy mířila hůlkou před sebe a řekla: „Parmula.“
„Impedimenta,“ křikl hned mladý Potter.
Kouzlo ale štít neškodně pohltil.
„To je... úžasný,“ vydechl Ron a omámeně pozoroval Hermionu.
„Taky si myslím, ale ta, jak říkáš, úžasnost má jeden problém. A to, že ne každý ten štít dokáže vytvořit stejně silný.“
„Jak to myslíš?“
„Tak, že jinak silný ho vytvoříš ty, jinak silný Hermiona, jinak silný Ginny a jinak silný já.“
„A jde to nějak, jak bych to řekla, sjednotit?“ dala o sobě vědět Ginny.
„Tím sjednotit, myslíš, aby ty štíty byli stejně silný?“
„Jo.“
„Jde, ale má to jeden háček.“
„Tak povídej,“ přišla blíž Hemiona, když skončila s obdivováním své nové hračky.
Došla však k Harrymu velice blízko, a tak ho neúmyslně dostala zhruba tak do půlky svého štítu. Jakmile se tak stalo, začal jím protékat dosti bolestivý proud.
„Argh,“ zařval jak raněné zvíře, skácel se na kolena a hůlku, kterou držel v ruce upustil na zem.
„Pane bože, Harry, co se ti stalo,“ přiklekla k němu Hermiona.
Tím však způsobila, že štít začal na Haryho působit ještě víc. Nejdřív v sobě tu bolest začal dusit a vsugerovat si stejná slova, která použil proti Cruciatu, ale to mu moc nepomáhalo a proto vypustil své výkřiky do světa.
„Co se děje,“ křikla Ginny a chtěla se k němu vrhnout.
Hary jí však jasně pohybem ruky dal najevo, že by to nebylo moc dvakrát dobré.
„Doběhnu pro pomoc,“ nabídl se Ron a rozběhl se k domu.
„To… nebude… to nebude třeba,“ pokusil se ho zastavit mladý Potter, ale bylo to zhola zbytečné a pokusil se nahmatat svojí zbraň
„Prosím tě, Hermiono, udělej něco,“ obrátila se na ní Ginny, zatímco se bolestné výkřiky nesly po zahradě.
„Ale… já nevím co,“ vykoktala ze sebe jmenovaná.
To už však proud začal Harrymu propalovat šaty a působit mu na těle ošklivě vypadající krvavé šrámy. Jakmile to Ginny uviděla skácela se k zemi. Vypadalo to, jako by na něj působila nějaká bolestivá kletba, ale pravda byla trošku jinde. Harry v křečích pokračoval v hledání okolo svého těla, ale jeho snaha byla zbytečná.
„Ginny,“ křikla dívka a chtěla přikleknout k nešťastnici.
„Nedělej to,“ vysoukal ze sebe Harry.
„Proč bych to neměla dělat?“
Odpovědi se jí ale nedostalo, protože černovlasý mladík nahmatal svou hůlku. S vypětím všech sil pronikl do štítu, čímž si na pravačce způsobil ještě větší popáleniny a dotkl se s ní Hermiony.
„Co to…“
„Galatus,“ křikl z plných plic.
Jakmile ji kouzlo zasáhlo a odhodilo o několik metrů, což bylo ve zlomku vteřiny, přerušilo se spojení mezi štítem a Harrym, který začal zhluboka dýchat a třást se po celém těle. To už ale k němu přiběhl Remus Lupin a paní Weasleyová.
„Harry, drahoušku, co se ti stalo.“
Díky bohu, že vedle ní stál Lupin, jinak by dopadla si odmázla na zem. Pohled na chlapce, byl totiž opravdu žalostný. Celé tělo bylo pokryto šrámy, z kterých se valila teplá krev. Obličej, jakoby zázrakem, byl však tohoto mučení uchráněn. Poté, co paní Weaslyová mohla normálně stát na vlastních, probudil Remus Ginny proudem vody z hůlky. Dívka se chvíli rozkoukávala, ale jak se podívala na Harryho, tak k němu přiskočila.
„Kdo ti to udělal?“ vyptávala se ho a nelogicky ho objala.
Harry křikl bolestí a vytrhl se z jejího sevření.
„Ježíš, promiň mi to, já nechtěla,“ začala se omlouvat Ginny a na oblečení měla markantní krvavé stopy.
Remus mezi tím už s připravenou hůlkou prozkoumával celé okolí.
„Mami, tak něco udělej,“ žadonila dívka, která by se v barvě mohla klidně rovnat s čerstvě napadaným prašanem.
„Ale já nejsem léčitelka,“ konstatovala paní Weasleyová: „Ale něco bych mohla zkusit.“
Po těchto slovech několikrát máchla hůlkou v záhadných obrazcích a rychlost i množství krve, kterou Harry ztrácel, se zmenšila.
„Díky, mami.“
„To nic. Na tohle bude ale potřeba opravdu skvělý léčitel,“ pronesla a svižnou chůzí se vrátila zpět do domu.
„Re… Reme, to je z… zbytečný. To nebyl žádný Smrtijed, ale Hermiona,“ ozval se Harry.
„Cože?“ nechápal vlkodlak a podíval se směrem, kam Harry ukazoval.
Ihned se vydal jejím směrem.
„Nešahej na ní,“ oznámil mu mladík.
„Proč?“
„Hermiona to neudělala z vlastní vůle. Byla… byla to moje chyba. Chtěl jsem je naučit jeden štít, ale zapomněl jsem na tu nejzákladnější věc.“
„Jaký to byl štít.“
„Nepokoušej se ho nijak zlomit. Je to ten samý, kterým jsem ochránil Fleur u Matrixu a Ginny na Ústředí. Když se ho někdo dotkne, tak uvolňuje kouzlo, který by se dalo srovnat s elektrickým proudem.“
„Tak to byla ta rána, kterou jsem dostal, když jsem se chtěl dotknou Ginny,“ zauvažoval Lupin.
„Přesně,“ konstatoval Harry a pokusil se vstát.
Na první pokus mu to nevyšlo a spadl zpět. Zrzka se k němu natahovala s touhou pomoci, ale on jí pohybem hlavy dal najevo, že by to nebylo moudré. Na podruhé to už bylo úspěšnější, a tak se vydal k doposud zmražené Hermioně. Oblečení, které bylo v dezolátním stavu nebo na něj bylo přiškvařené, vlálo silou větru, který omýval jeho rány a působil jako balzám, který nedovoloval tekoucí krvi volně padat na zem a trochu ji zadržoval na těle. Nutno uznat, že i přesto se s každým krokem se za nim objevovali malé kaluže této životodárné tekutiny. Pomalými krůčky došel ke kamarádce a pohybem hůlky jí „navrátil k životu“.
„Harry,“ vypískla ihned, jak ho spatřila.
„Kdo to…“
„Ty.“
„Já bych ale přeci nikdy…“
„Ne úmyslně. Ten štít totiž při střetnutí s nějakou živou bytostí, uvolňuje kouzlo připomínající elektrický proud,“ zopakoval svá slova mladý Potter, „Zruš ten štít.“
Hermiona tedy provedla stejný pohyb jako Harry před chvílí. Štít bez jakéhokoliv efektu zmizel.
„Mně… mně je… já nevím… co bych na to měla říct… Strašně mě to mrzí.“
„Neříkej nic,“ zakončil unaveně mladík a sednul si na zem.
„Zkusit to můžu,“ pokračoval stejným tónem.
Dal si dlaň kousek od hrudníku a řekl: „Medico.“
Nic se však nestalo.
„Skvělý. Takže to nefunguje,“ ulevil si sarkasticky.
„Tak kde je?“ zaslechl z dálky povědomý hlas.
„To sem jako poslali Pomfreyovou? To si dělají srandu? – Ne. Tady vidíš, jak to dopadne, když zapomeneš na takovouhle důležitou věc. – Hm… ale mýlit se je lidský. – To máš pravdu, ale tohle byla dost brutální mýlka. – Každý se někdy splete. – Ale ne takhle podstatně. – To nebylo nějak podstatný. Tak jsem si prožil další účinkující věcičku, kterou by na mě mohl Voldík použít. – Ty si myslíš, že by znal tenhle štít? – To nevím, ale po tom svým fiasku na mě už Cruciatus zřejmě nebude používat.“
„Pane Pottere, můžete mi vysvětlit, co jste, pane bože, dělal, že mě kvůli vám volali z Brada…“
Jakmile však k němu došla na bližší vzdálenost, tak ihned zmlkla a nevěřícně ho pozorovala. Za svojí léčitelskou kariéru viděla dost, ale tohle by se dalo zařadit mezi pár nejtěžších případů.
„Ježíši Kriste. Co se vám stalo.“
„To nestojí za řeč,“ zalhal mladík, ale evidentně to nezabralo.
„Tohle že nestojí za řeč? Podle toho jak vypadáte, byste měl být minimálně v bezvědomí.“
„To vážně tak strašný nebylo.“
„Pottere, tyhle vaše diagnózy si nechte pro sebe,“ obořila se na něj léčitelka.
„Dobře,“ konstatoval mladík a pokusil se postavit.
Jeho pokus vydržel snad je sekundu, protože poté se hned odporoučel zpátky. Ošetřovatelka udělal ty samé pohyby jako paní Weasleyová a krev přestala téct. Rány sice zůstaly otevřené, ale již z nich krev netekla.
„Teď se nesmíte vysilovat,“ doporučila mu ošetřovatelka, „V tomhle stavu by to taky nemuselo s vámi nejlépe dopadnout.“
„Ale já se cítím…“
Zbytek doříct nestačil, protože se mu zatočil celý svět a ze sedu se svalil do rozmočené trávy.
„Reme, rychle sem,“ křikla madam Pomfreyová.
Lupin byl ihned u zraněného, jednou rukou ho objal a rychle ho zvednul.
„To není nejlepší…“
„Argh,“ přerušil ošetřovatelku Harryho hlasitý výkřik, když na sobě ucítil jeho ruce, „Do prdele, to tě nenapadlo, že jsem ve stavu, kdy na sobě nesnesu dotyk kohokoliv.“
„Ježíši, promiň… já jsem vážně nechtěl,“ zakoktal se Remus, ale neudělal nic pro to, aby mladíkovi nezpůsoboval bolest.
„To mi došlo. Tak mě prosím tě pusť.“
„Jak chceš.“
Hned poté chudáka Harryho položil zpět na zem.
„Pottere, budete to muset vydržet. Ztratil jste mnoho krve a umíráte nám tu před očima. Musíme vás dostat do určitého roztoku, který by vám mohl pomoci. Nejlepší by bylo, kdybyste dostal Doušek živé smrti, ale ten nemám při sobě.“
„Tak mě prostě uspěte. Použijte na mě něco jako Mdloby na tebe nebo něco podobného.“
„To by šlo,“ připustila madam Pomfreyová, „ Je to ovšem nebezpečné. V takovémhle stavu vám to může jenom přitížit.“
„Říkala jste, že vám tu chcípám před očima, tak je jedno, jestli mám hned nebo později.“
„Tohle neříkej Harry,“ zamítl Remus.
„Hele, podle madam Pomfreyové by bylo nejlepší, kdybyste mě prostě uspali a tohle bude nejrychlejší způsob.“
„Slyšel si ale co Poppy říkala. Je to nebezpečný.“
„Celý můj život je jedno velký nebezpečí, tak proč to trochu neokořenit.“
„Jestli tomuhle říkáš okořenit, tak budiž, ale já tomu nehodlám přihlížet.“
„Taky že nemusíš,“ zakončil Harry, popadl hůlku, namířil ji na sebe a neverbálním Mdloby na tebe se vystřelil do země krásného bezvědomí.
Pomfreyová k němu hned přiskočila, zkontrolovala životní funkce a provedla pár léčitelských kouzel, než jej nechala levitovat před sebou.
„Kam ho to nesete?“ doběhla k nim Ginny.
„Musíme ho dát do určitého typu stáze, který by měl ty jeho rány zacelit a pokud to i trochu půjde tak zahojit,“ oznámila madam Pomfreyová.
„Ale kam?“ naléhala dívka.
„Do Bradavic.“
„A to nemůžete udělat tady?“
„Slečno Weasleyová, pokud chcete zpochybňovat můj úsudek, tak se o něj můžete starat sama.“
„Ne… Já jenom myslela…“
„V Bradavicích se o něj dobře postaráme. Nemusíte mít obavu.“
„A bude v pořádku?“
„To se ještě uvidí. Pokud přežije transport, tak ano.“
„Jak to myslíš, Poppy, pokud přežije transport?“ strachoval se Lupin.
„Nikdy bych nedovolila nikomu, aby se s člověkem, který je v tak žalostném stavu, pokoušel přemístit. Tohle je ale úplně jiný případ.“
„Co je na tom jiné?“
„To, že pokud zůstane tady, tak nepřežije další hodinu,“ oznámila tvrdě madam Pomfreyová, „Pokud ho však dostaneme co nejdřív do Bradavic, tak je tu šance, že se z toho dostane.“
„Jak velká je ta šance?“ zajímala se Hermiona, která byla od toho dosti otřesného sdělení úplně mimo.
„Je to tak napůl. Transport nebude ale ta těžší část.“
„A co může být těžší než to, aby přežil přemístění?“ vyjel na ní Lupin.
„Budeme muset sehnat někoho, kdo by ten lektvar dokázal připravit. Všechny suroviny na hradě jsou, ale výroba je velice náročná.“
„Já vám ale nedovolím s ním kamkoliv odejít,“ řekla ostře Ginny.
„A můžete mi, slečno Weasleyová, sdělit proč?“
„Pokud ho potřebujete uložit do nějaké stáze, jak jste řekla, tak to můžete udělat i tady a nemusíte zbytečně riskovat jeho život.“
„A to ho opravdu musíte dostat do Bradavic?“ zeptala se Hermiona.
„Ano musím,“ oznámila dotčeně ošetřovatelka, „Protože tady by zaprvé nebylo kam ho uložit a za druhé potřebuje klid a ten by se mu zde nedostával.“
„To je mi ale jedno,“ stála si za svým zrzka, „Já vás prostě nenechám s ním odejít.“
„Ginny, jestli madam Pomfreyová řekla, že to tak musí být, tak to tak musí být,“ pronesla smutně Hermiona.
„Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat. To ty si ho dostala do tohle stavu. Takže jestli umře, tak ti garantuji, že to, jak ti řekl, bude jenom začátek toho, co s tebou provedu já.“
„Dámy, vy se tu klidně hádejte dál, ale my, ať se vám to líbí nebo ne, Harryho prostě přemístíme do Bradavic,“ zakončil Remus, chytil omráčeného Harryho a i s bradvickou ošetřovatelkou se přemístil.
„Ginny. Já bych mu přeci nikdy neublížila,“ obhajovala se Hermiona.
„Ale udělala. A věř mi, že to, co jsem řekla, nebylo jenom do větru. Pokud si ho tím zabila, tak by ses neměla bát Voldemorta, ale mě. A bylo by mi úplně jedno, že chodíš s bráchou. S tím počítej,“ prskla jí do obličeje zrzka a se slzami v očích odběhla do domu.
„Ale vždyť tohle jsem nechtěla,“ sesula se na studenou, rozmočenou zem Hermiona, „Tohle ne.“
Chvíli tam tak seděla a plakala, než k ním přišel Ron: „Co se ti stalo?“
„Mně nic,“ opověděla stroze a dále nechala slzy lemovat svou krásnou tvář.
„Tak co tedy má znamenat ta krev?“
„Ta není moje.“
„A čí tedy?“
„Harryho.“
„Harryho?“ nechápal Ron.
„Jo toho kluka s jizvou na čele, černýma vlasy a neskutečnou magickou energií.“
„Co se tu ale dělo? Já jsem ihned odběhl pro někoho z Řádu, takže mi nějaký ten kus skládačky chybí.“
„Já ho málem zabila.“
„Co to říkáš?“
„Že jsem ho skoro zabila.“
„Ale vždyť ty si nic neudělala. Pokud vím, tak se začal svíjet sám od sebe. Ty si mu chtěla přeci pomoct.“
„To chtěla, ale spíš jsem mu ublížila.“
„Počkej, počkej. Teď mi to nějak nesedí. Jak si mu mohla ublížit? Vždyť ses ho ani nedotkla.“
„To byl ten štít. Při střetu s něčím živým prý uvolňuje něco jako elektrický proud. Takže tím, že jsem si k němu klekla, jsem to jenom zhoršila.“
Ron se na ní chvíli díval jako na vraha, poté však se mu na tváři objevil soucitný výraz.
„A tys to snad věděla?“
„Ne. Dozvěděla jsem se to až potom.“
„To znamená, že na tom nemáš žádnou vinu.“
„Jak to? Já jsem dopustila to, že jsem ho málem uškvařila. Jak pak podle tebe na tom nenesu žádnou vinu?“
„Věděla si to snad?“
„Nevěděla.“
„Tak vidíš. Neříkám, že to, co se mu stalo, je dobře, to ani náhodou, ale z určitý části si za to může sám.“
„Cože?“
„Já vím, že to zní divně, ale tohle nám měl sdělit jako první. I ve škole se nejdřív učíme klady a zápory kouzel a až potom je praktický zkoušíme. Ty na tom neneseš žádnou vinu.“
„Ale pochop, že může klidně umřít. Už teď může být mrtvý,“ rozkřičela se Hermiona, „Prý jestli přežije přemístění, tak je tu určitá šance, že se z toho dostane. Určitá šance. Takže se klidně z toho nemusí vůbec dostat.“
„Ale Hermi,“ přiklekl k ní Rona a objal ji, „On se z toho dostane. Určitě. Překonal už i horší věci. Třeba souboj s Voldemortem při tom turnaji. Přežil i jako malý kluk. Tohle ho přeci nemůže zabít. Taková prkotina v porovnání s tím, co už udělal.“
„Ale já jsem slyšela madam Pomfreyovou. Říkala, že to je tak napůl.“
„Pamatuješ na to, co nám říkal? Že prý jeho možnosti zabít Ty – víš – koho jsou padesát na padesát. A věřil si. Říkal, že ho zabije a pomstí rodiče,“ přibarvil si to trochu zrzek, „To on nám dával naději, že z téhle války vyjdeme živý. Tak přeci by to teď nezabalil a neopustil nás. To by nebyl jeho styl. Vždycky se pral s tím, co vypadalo byť beznadějně. Ale nikdy se nevzdal. Tak nevidím důvod, proč by se měl vzdát teď.“
Dál už nemluvil, nechal dívku schoulenou ve svém objetí, aby se vyplakala a snad i trochu zklidnila. Za nějakou dobu se tak skutečně stalo, Hermiona se mu vysmekla, utřela si uslzené oči do rukávu a nasměrovala své kroky do domu.
„Počkej, půjdu s tebou,“ nabídl se Ron.
„Ne, díky,“ zamítla dívka, „Já teď potřebuji být sama.“
Když došla do kuchyně, jejímu pohledu nemohlo uniknout shromáždění členů Řádu. U stolu seděla skoro celá Weasleyovic rodina, Molly Weasleyová přítomná nebyla a Ron byl pořád na zahradě, poté Aberforth Brumbál, Nymfadora Tonksová, Remus Lupin a ještě jedna dívka, kterou v životě neviděla. Mohla být tak v jejím věku, měla dlouhé blond vlasy a podle způsobu sezení mohla být o trochu menší než ona. Věc, která všechny spojovala, byla dosti závažná. Každý měl na tváři velice smutný výraz, u mnohých podtrhnutý slzami, které se jim kutáleli po tváří. Jakmile ji zpozorovali, pár z nich, přesněji Ginny a ona neznámá čarodějka, ji probodli podhledem a pokud by u sebe měli hůlky, těžko by to nejspíš Hermiona ustála. Ostatní se na ní dívali soucitným okem.
„Á to je dobře, že si tady,“ začal Remus a uvolnil jí místo, „Zrovna jsem pro tebe chtěl dojít.“
„Děje se něco?“ zeptala se nesměle, když se posadila.
„Neptej se tak blbě,“ vyjela na ní Ginny.
„Myslím, že tohle jsme si už vyříkali,“ napomenul ji Lupin.
„Ne, nevysvětlili. To jste říkali jenom vy. Já jsem s tím nesouhlasila.“
„Nemusíš s tím souhlasit, ale je to tak. Hermiona za to nemohla a myslím, že ji samotnou to trápí víc než tebe.“
„To by taky mělo,“ ucedila zrzka a nepřestávala ji vraždit očima.
„Ginny, mě je to strašně líto, kdybych mohla to vrátit zpátky…“
„Jó, tak milostpaní je to líto. Skvělý,“ začala hystericky křičet Ginny, „A pokud umře tak co? Bude ti to líto? Lítost je v tomhle případě na hovno.“
„Ginny, ovládej se,“ napomenul ji otec.
„Pardon, to mi ujelo. Co na tom ale tvoje lítost změní? Co? Litovat si měla před tím. Teď už je to zbytečný.“
„Co ode mě chceš?“ rozplakala se znovu Hermiona, „Já ho taky mám ráda. Snad ještě víc než ty, ale to bys asi nepochopila.“
„Jak to myslíš?“ běsnila zrzka.
„To ti nemůžu říct.“
„Tak ty mi to nemůžeš říct? Tak já ti na to něco povím…“
„Nech toho,“ zarazila ji ta neznámá blondýna.
„Ty na mě nešahej. Myslíš, že nevím, jak paseš po mým Harrym? Jste obě dvě stejný.“
Jejich další roztržku přerušily zelené plameny v krbu, ze kterých se vzlykotem vylezla paní domu a utírala si uslzený obličej.
„Jak je na tom?“ obrátila se na ní Elizabeth.
Tázaná chvíli mlčela, ale pak chvějícím se plačtivým hlasem řekla: „Ha… Harry je…“